květen

květen

paprsky ostrýho slunce
uklidňující zvuky přírody
rozkvetlý stromy
meduňkovej čaj ze zahrádky
bosý nohy

vnitřní neklid
a raněný duše
počítání času na cigarety
a počet slz

bez možnosti
odpouštění
a neschopnosti hnout se z místa
opouštění
sebe i tebe
pohledy do prázdna
vztek i touha
vysvětlování nevysvětlitelnýho

-víš, co by ted bylo správný, ale nechceš to
chceš to víc pochopit
ale nejde to
chceš hladit ve vlasech a koukat do očí
držet za ruku
a nenechat odejít

černobíle

emoční nestálost
a následný melancholický konce
probdělý noci
smutek
vztek
lítost
stesk
a takhle pořád dokola
krabička cigaret na den
tisíc barev na papíře
přeplněný řádky v deníku
prázdnej diář
voňavý peřiny, do kterých se choulíš
a schováváš
před světem
nedostatek slunce a kapky deště
momenty a vzpomínky
starý konce i nový začátky, který nejdřív chceš a pak už ne
osamělý duše
zlomený srdce na milion střípků
zvadlý růže
psaní dopisů, který nikdy nepošleš
opouštění a odpouštění
sám sobě
říkáš si "nevracej se už zpátky"
a stejně do toho kolotoče znovu dobrovolně nastupuješ
ptáš se sám sebe
a proč vlastně?

je zima

nemám ráda, když se budím několikrát za noc. někdy zimou, někdy potem, někdy sny. nerada brzy vstávám, protože za okny je ještě šero, jsou holé stromy a přes den svítí málo sluníčka. nutí mě to chodit všude pozdě, protože se mi nechce ven. utrácím spousty peněz za silnou kávu a za cigarety. málo čtu, málo se směju. nedělám si svačiny do školy a pak jsem vždycky donucena mým žaludkem jíst o hodině sušenky ze školního automatu. málo se oblékám a často jsem nemocná. chodím hodně na koncerty a výstavy, umění mi zlepšuje náladu. i když jak se to vezme, na koncertě mýho nejoblíbenějšího zpěváka mi tekly slzy po tváři a měla jsem pocit, že se mi rozpadlo srdce na milion kousků.
přestala jsem si psát deník a posílat dopisy a pohledy z cest. fotím na černobílý filmy. přestala jsem dobíhat metro. naučila jsem se si dávat dlouhý bublinkový koupele, vždycky tak třikrát vypustím a napustím vodu, dokud se mi nazačnou dělat mráčky na rukou.
ostříhala jsem si vlasy, jakože novej začátek. nezafungovalo to. jediný, co následovalo byly vlasy konstantně stažený v culíku. tak třeba dostanu příště lepší nápad. letěla jsem čtyřikrát letadlem. pokaždý jsem si pustila "let it happen" od tame impala a cítila se jako ve filmu. uklidňuje mě koukat se na mraky. a vlastně i na hvězdy, ale ty v Praze moc nejsou. 
opustila jsem lidi, kteří mi dávali lásku, ale já ji neuměla přijmout. a pak mě opustili lidi, u kterých to bylo přesně naopak. asi karma fakt funguje.
naučila jsem se usínat a probouzet sama, už nehledám ničí ruku vedle sebe a nevoním si k peřinám s přiblbym úsměvem na tváři.
každej den polykám prášky, kvůli kterým mi nechutná jídlo jako dřív a uzavírám se ještě víc do svýho prázdnýho já.
a nechci nikomu dovolit, aby mě zachránil, protože to musim udělat jen já sama. a tak se snažim každej den rozpoznat, který myšlenky by bylo správný mít v hlavě a který ne. jenže moje rozhodnutí se mění několikrát za den. 
bolí mě, když vidím, že je kvůli mě někdo smutnej. ale tak to v životě chodí. to hezký vždycky jednou přijde. nebo ne? já vlastně nevim. ale myslim si, že by mělo.
jediný upřímný "miluju tě" dokážu přijmou jenom od mojí babičky. a tolik mi chybí ty její koláče! a zahrada s bazénem. a její vyprávění, u kterýho mě vždycky drží za ruku.
chybí mi mořský vlny a písečný pláže. východy slunce. volný puntíkatý šaty. jíst meloun a u toho procházet Prahou. a jezdit vlakem. a v něm kouřit cigarety na tajno s kamarádama na záchodě. vlastně mi chybí i aperol, kterej jsem vždycky nesnášela. chybí mi řídit tátovo auto, i když nemám řidičák. běhat nahá po zahradě. vařit nahá, protože je moc horko. vařit letní jídla. poslouchat životní příběhy opilých lidí po posledním koncertě na festivalu. chodit bosa v lese. spát pod širákem.
..