Každej z nás lže nebo neříká úplnou pravdu, protože se za sebe stydí nebo nechce ublížit někomu jinýmu. Vždyť lžeme i o tom, jak se máme, když se nás někdo zeptá, abychom se vyhnuli nepříjemným otázkám nebo protože nechceme někoho zatěžovat. Přibarvujeme si příběhy. Bojíme se být upřímní, bojíme se zranění. Jenže ona pravda většinou vždycky vyjde najevo. Problém je ten, že někdy je to pozdě. Kdybych se určitý věci dozvěděla včas, mohla jsem poznat svýho tátu, mohla jsem pomoct mámě, aby se nerozhodla skončit svůj život. Ale říká se, že věci jsou tak jak maj bejt. Ale někdy mi to přijde postavený na hlavu, některý věci prostě nejsou tak jak maj bejt, zatraceně bolí. Život nás neustále zkouší. A ne, že bych se litovala, ale myslim si, že mě už teda zkouší pěkně dlouho, co všechno vydržim. Někdy mě zažene do kouta, do temnoty a trvá mi dlouho, než najdu znovu světlo ve svym životě a pak se to zase vrátí. Chtěla bych začít znovu. Ale všechny špatný věci si ponesu s sebou na svý cestě. Některý mě hodně posunuly a nasměrovaly a jsem za to ráda, ale některý mi zničily všechny naivní představy o tom, jakou jsem měla rodinu, jak bude vypadat dospělost, že ty blbý diagnózy, který mám, jsou vlastně pravda a že se musim každičkej den snažit stokrát víc než jiný lidi, přitom toho nedokážu ani z poloviny jako oni. Hledám krásu v maličkostech, ranní slunce mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři, pevný objetí mi navodí pocit bezpečí, všechny maličkosti mi dokážou udělat radost, ale život jako takovej ne. Nakopává mi prdel a než se z jednoho kopance oklepu, přijde další. Prej jsem silná. Ale ne dostatečně, abych se tomu dokázala jednou pro vždy postavit, nasrat se a začít žít tak, jak chci já. Nestydět se za to jak vypadám, jaká jsem, jak se cítím, že jsem nemocná, že jsem vlastně ve spoustě věcech hrozný dítě, že se neumim postarat o sebe tak, jak jsem si myslela, že to v tomhle věku zvládnu, že nejsem tam, kde bych chtěla být, že jsem neměla sílu dodělat školu, že obecně nemám sílu. Všechno tohle je v pohodě a kdybych to všechno dokázala (zázrakem) přijmout, třeba by se to začalo pomalu napravovat. JÁ bych to začla napravovat. Vždyť mě už tohle tak nebaví, tak mě to unavuje, že nežiju tak jak chci, že to neni tak jednoduchý, jak všichni říkaj, že mě cokoliv stojí tolik námahy, protože mám v hlavě napůl černo kvůli depresi, kterou nenávidim a ona mě. Že jsem hrozně citlivá a všechno prožívám strašně intenzivně a dokáže mě i maličkost odrovnat na půlku dne. Demotivovat. Ale pořád věřim v to, že to všechno dokážu překonat a budu žít takovej život, jakej chci. Aspoň z poloviny. Že si některý věci prostě musim odžít, že mě posunou, posilní, někdy zlomí, ale že budu žít život plnej lásky, sama k sobě, k ostatním, s láskou po mym boku, s prací, kterou budu mít ráda. Že se třeba někdy probudim odpočatá. I to by mi stačilo ke štěstí. Že někdy přestanu jíst prášky na to, aby mi správně fungoval mozek. Stejně mi správně nefunguje ani s nima. Chci odlětět k moři, s ním. Na měsíc aspoň. Běhat bosa po písečných plážích, koupat se v moři, poznávat přírodu, jinou kulturu, jíst čerstvý ovoce, koukat na hvězdy. Vypnout hlavu. Radovat se z každýho dalšího dne. Z každýho dalšího dne po jeho boku. Z toho se raduju i teď, láska mě drží nad vodou. Láska mě drží při životě.
