Občas tě serou lidi. Občas se jich bojíš. Nechceš, aby na tebe někdo mluvil. Výhýbáš se pohledům lidí na ulicích. V metru. V tramvaji aspoň můžeš koukat z okna a s žádnými pohledy se nesetkávát. Nemáš rád, když se tě cizí lidi v kavárně začnou vyptávat na osobní věci, ale neumíš říkat "ne" a tak vedeš nesmyslný konverzace s cízima lidma, který tě unavujou. Někdy jsi unavenej mluvit i doma a tak si zalezeš do postele a čteš si nebo prostě jen jsi. Nebo jdeš spát a prospíš celý odpoledne a pak nemůžeš spát v noci. Občas nemůžeš spát i tak, budíš se z ošklivejch snů, kterejm nerozumíš. A ani se je nesnažíš pochopit, protože tě to děsí. A někdy se ti mluvit nechce, ale překonáš to a do čtyř hodin ráno nezavřeš pusu, protože jsi našel duši, se kterou si máš co říct, nasloucháš jí. Zjišťuješ, jak jsou všichni zranitelní, jak za sebou má každý bytost velkej, těžkej příběh. A že se z toho dokáže dostat. A že se z toho dokážeš dostat i ty. Někdy potřebuješ slyšet, co pomohlo druhým a dodá ti to sílu. Víš to přece už dávno, že jsou aspoň nějaký věci, který ti uleví a posunou tě. Ale pak se ráno vzbudíš, unavenej a tak jdeš zase spát a zapomínáš na to, co bys měl dělat, aby ti bylo líp, jak vyplnit volnej den. Smysluplně. Někdy ti dává smysl jen ten spánek. A ticho a klid, kdy nevnímáš nic jinýho, žádný myšlenky, jen svůj pomalej dech. V duchu jsi někde v přírodě, na nekonečnejch loukách. Kde nic není, jen ty. A krásno kolem tebe. Vždycky chceme to, co nemáme. Vždycky. A ženeme se za nedosažitelným. A tím přicházíme o ty hezký momenty na naší cestě. A když přijde uvědomění, že jsme to nedokázali, padáme dolů. Nároky. Naše. Od ostatních.