Jak já už bych si tak přála jaro! Občas se venku oteplí, svítí slunce, rozkvétají třešně a na každym rohu si můžeš koupit tulipány. Teď mi zvadly, stejně jako venku zmizelo jaro. Za okny zase padá sníh anebo prší. A je zima. Taková, že mě nezahřeje ani zimní kabát a šála. Ale jednu výhodu to má. Jsem nemocná a nemrzí mě, že se nemůžu procházet venku, jsem zachumlaná v peřinách a náležitě odpočívám, piju horký čaje a čtu. Někdy dny ubíhaj pomalu, někdy zase rychle, přestože každej den trávim úplně stejně. Nehoní se mi hlavou nespočet myšlenek. Ani špatných, ani dobrých. A vůbec mi to nevadí. Za poslední týdny, možná měsíce, jsem se toho napřemýšlela až až. Usínám v ponožkách a přes den nosim velký svetry. Občas se jdu na balkon nadýchat čerstvýho vzduchu. Ale co bych dala za vůni lesa. Z plných plic se nadechnout uprostřed přírody. To je to nejlepší za jakýkoliv roční období. Občas se ptám sama sebe, proč vlastně bydlím v hlavním městě a ne někde v přírodě, když ji tolik miluju a tolik mě uklidňuje. Ale možná bych si ji tolik nevážila, jako když utíkám do přírody odpočívat, protože je Praha a lidi tady unavující. Jednou bych chtěla mít domek uprostřed lesa. Ne moc velkej, dřevěnej, s velkou postelí plnou polštářů a s velkou peřinou. S velkými okny přes celou stěnu. S krbem. Se spoustou dobrých knížek v knihovně. S vanou uprostřed místnosti, kam bude svítit slunce. A zahrádku plnou vlastních bylinek a zeleniny. Poblíž potoka, kam bych se chodila v létě koupat. Nebo poblíž jezera, kde bych si mohla chodit každý letní ráno zaplavat. A v zimě zabruslit. Jako jsem chodila každou zimu bruslit s rodičema na rybník. Vždycky jsem si v hlavě vytvořila příběh a hrála jsem různý role a během toho bruslila, skláněla se pod stromama a objevovala krásy přírody kolem. Přestala jsem chodit bruslit v Praze, protože mě nebaví bruslit se spoustou lidí pořád dokola. Stejně jako jsem si do Prahy nepřivezla kolo, protože mě nebaví jezdit na cyklostezkách. Celý dětství jsem jezdila na kole v přírodě, kolikrát i v lese. Nemá to tady v Praze to kouzlo. Stejně jako se radši v létě jezdim koupat do lomů namísto do pražských bazénů, který jsou plný chlóru. Týden na to, co jsem se naučila plavat, jsem přeplavala Velkou Ameriku. Od tý doby jsem tam nebyla. Místo toho jsem trávila několik hodin týdně ve vinohradskym bazénu a namísto potěšení z plavání se z toho stala povinnost a nutnost podat ten nejlepší výkon. Táta vyhrál snad každou soutěž v plavání a myslel si, že bych to mohla mít stejně. Ale už odmalička jsem dokázala odhadnout lidi a pokud mi s nima nebylo dobře, musela jsem od toho pryč. Kdyby to tak nebylo, možná bych do teď závodně plavala. Anebo pořád hrála na klavír. Občas mě mrzí, že jsem se nechala odradit některýma lidma při tak hezkých činnostech. Ale na svou učitelku výtvarky nebo na svou učitelku keramiky vzpomínám tak hezky, že mám tendeci se k těmhle věcem vracet a pořád mě to baví, i když mi to už tolik nejde. Někdy je ale některá činnost natolik naplňující, že tě neodradí ani špatný lidi. Jako třeba jezdectví. Kolikrát jsem plakala při tréninku a nebo po něm, vlastně ještě rok zpátky jsem brečela. Ale je to pro mě natolik srdcová záležitost, že odmítám přijít o tu radost, kterou mi to dává. Vlastně je to jediná věc, která mi vydržela od dětství až do teď, přestože jsem ztratila ambice a nevěnuju se tomu naplno, ale kdybych mohla, věnuju se tomu každý den. Je to jedinej lék, kterej mi pomáhá. Takže jsem došla k tomu, že k tomu domku v lese potřebuju koně. Na kterym se budu bez sedla prohánět nekonečnýma loukama, lesem, budu mu bezmezně věřit a on mě. Vlastně jsem si to vždycky přála. A věřim tomu, že když si něco přeješ, tak se to splní. Ne samo, ale podvědomě, i vědomě se snažíš se tomu snu přiblížit. V posledních letech jsem žádnej sen neměla a ty, který jsem měla předtim, na ty jsem zapomněla. Jediný, co jsem si přála, bylo být šťastná. Ale pak jsem si uvědomila, že to nejde. Nikdo není konstantně šťastnej a kdo to tvrdí, tak lže. Jsou jen okamžiky štěstí. A pro ty já žiju. A žít budu. Vždycky.