snyslzyabstrakceatak

22.25
Nemohla jsem v noci spát a když se mi konečně podařilo usnout, tak se mi zdál sen. Od tý doby, co beru léky, tak se mi nezdál ani jeden. Teda, každou noc v určitý fázi spánku máme průměrně 6-10 snů, ale z různých důvodu si většinu nepamatujeme. A já miluju sny, i ty ošklivý. Vždycky mě fascinovalo, co dokáže moje hlava vymyslet a tak jsem si je zapisovala, doufala, že se naučim lucidní snění (nenaučila) a sepisovala jsem je tak, jak bych chtěla, aby je někdo zfilmoval.
Přestože jsem se vzbudila celá rozlámaná, měla jsem radost, že jsem si pamatovala každej detail snu a že byl vlastně ve výsledku hrozně hezkej. Sice to bylo nereálně reálný, ale to vůbec nevadí.
Poslední dobou toho prožívám tolik, ale nejsem o tom vůbec schopna mluvit, protože jsem si vědoma toho, že není moc lidí, co by pochopilo moje myšlenky nebo by je to bavilo poslouchat a nebo prostě zrovna nemám energii mluvit. A tak je to docela často. Takže jsem začala psát a malovat, cvičit a spát přes den, abych trochu regulovala počet myšlenek v mý hlavě. A taky hodně pláču. Vlastně skoro každej den. A nemyslim si, že je to špatně. Kolikrát to ze člověka vyplaví všechno špatný. Třeba dneska. Seděla jsem na skupinový terapii zabalená v dece, i když bylo třicet stupňů, protože mi to dává takovej pocit bezpečí. Pečlivě jsem naslouchala. A najednou jsem si při tom naslouchání uvědomila, že bojuju s některýma věcma víc, než ostatní, kteří o tom normálně mluví a já to nedokážu. A tak jsem začala hrozně plakat, přišla jsem si tak slabá, zraněná a naštvaná. Všichni byli ticho a čekali, až něco řeknu, ale já místo slov zvolila slzy. Pak jsem hodinu a půl ležela v trávě, koukala na nebe, stromy a poslouchala zpěv ptáků. A odpoledne jsem vytvořila úplně skvělej obraz. Dala jsem do něj všechno. Každou emoci, cit a myšlenku. Přišla jsem si potom úplně čistá.
Dřív se mi vůbec nelíbilo abstraktní umění a chodila jsem naštvaně po galerii. Teď mi to dává ten největší smysl. Jak je v každý barevný skrvně schovaná emoce. Baví mě ty obrazy nejen dělat, ale i zkoumat a přemýšlet nad tím, jak se zrovna daný umělec cítil a proč. Číst knížky, poslouchat hudbu, zajít si na film, do divadla je taky skvělý a obohacující, ale myslim si, že obraz je doslova umělcova nahota. A kde v dnešní době najdeme někoho, kdo nemá žádnou masku, za kterou se schovává?
A mně tolik baví ty masky strhávat. I u sebe. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. Že to moje každodenní vstávání v šest ráno, neschopnost pracovat, studovat a bavit se s lidma jako dřív, hodiny a hodiny přemýšlení, poznávání, stálo a stojí za to. A to mám schovaný moje růžový brýle někde v šuplíku. 

Mimochodem usnout přes den a zaspat všechno, co jsem chtěla udělat, je někdy fakt super. Jako kdybych si dala 10 espress na led.