Vysočina

Sedím na dece uprostřed rozlehlé zahrady. Na záda mi dopadají ostré paprsky popoledního slunce. Poslouchám melodie kytary, která už je rozladěná jejím stářím. Do toho zpívají ptáci. Zahradu namísto plotu lemují stromy, záhonky s jahodami a rybízové keře. A stojí tu nádherný, ač polorozpadlý statek.
V noci jsme vypili láhev červeného vína, porozovali mihotající se plameny ohně a před spaním leželi na zádech a pozorovali hvězdy. Sem tam nějaká spadla, ale já si nikdy nestihla nic přát. Spali jsme ve starém altánku, přikrytí velkou, kostkovanou peřinou, která se teď vedlě mě vetrá při čerstvém, jemném větříku a slunci.
Ráno jsme chtěli dělat lívance s banány a oříškovým mlékem. Všechny jsme je připálili. Spíš spálili teda.
Občas prožívám intenzivní pocity vnitřního štěstí a klidu v duši, kdy ze mě všechno opadne a prožívám naplno kouzlo přítomného okamžiku. Neprožívám to často. Ale když ano, jako třeba teď, nechám se tímhle pocitem celá pohltit, celá se do něj zabalím a jen jsem. A chtěla bych, moc bych chtěla, aby mi vydržel napořád. Nebo abych si ho v soě nesla nafurt. A dokázala myslet na to, že tam někde je a že umím prožívat i takovýhle hezký emoce. Ale stejně jako se dokážu nechat unášet těmahle pozitivníma emocema, tak i těma negativníma či prázdnýma. Ještě v tom moc neumím chodit. Nevím ani, co bude odpoledne, natož zítra nebo za měsíc. Vím jenom, co je teď a tady. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější. Definice pokroku. Že dokážu být v přítomnosti.