28. leden

 Jsem krehka vic nez kdy jindy, pritom od okoli posloucham, ze jsem hrozne silna. Asi je to z casti pravda, ale nikdo nevidi, co prozivam uvnitr.  Snazim se to pojmenovat, ale nenachazim na to vhodna slova. Je to strasne zvlastni, co prozivam a pro me neznamy. Je to takova smes emoci, zabalena do prazdna. 

Je mi smutno, ale nedokazu plakat. 

Jsem unavena, ale nedokazu v noci spat. 

Jsem hladova, ale nedokazu se najist. 

Miluju, ale hadam se. 

Nevím, jestli je to zase deprese anebo jen proces truchleni, ktery je ji podobnej. Prichazi to v takovych vlnach, pred tydnem jsem citila uplne neco jinyho nez ted. Najednou uz mi nepomaha travit cas s kamaradama, ale jsem nejradsi sama. A potrebuju ticho. Spoustu ticha. Zadny slova, zadnou hudbu. Jen ticho. A paradoxni je, ze samotu vyhledavam, ale zaroven me ubiji. Ale nemam silu se socializovat. 

Presto, jak se citim, dokazu porad vnimat krasu kolem me v malickostech. Miluju se vecer zabalit do cerstve povlecenych perin, citit hrejivej pocit, kdyz sviti slunce, usmat se, kdyz nekomu uvarim jidlo, ktery mu chutna. Uzit si horkou sprchu. Dostat pusu. Dat pusu. Nabiji me silna objeti od tech nejblizsich. Cerstvej vzduch, krupajici snih pod nohama, pribehy jinych lidi. Kdyz se mi dari v praci. Kdyz dokazu mit produktivni den a zarizovat to, co je potreba. Porad mam pocit, ze mamka vidi, co delam a jak se citim. A vim, ze by nechtela, abych byla takhle smutna. Ze by byla rada, ze bez jeji pomoci dokazu zaridit to, co bych jeste pred mesicem bez ni nezvladla. Ze by byla rada, ze uz jsem dospela. Ze jsem s laskou myho zivota. Ze mam kolem sebe kamarady, kteri mi davaji pocit bezpeci. Ze travim cas se segrou. Ze zase mluvim s tatou. Ale porad je ve me to maly dite, ktery by se ji chtelo schoulit do naruce, citit jeji vuni, povidat si s ni, dostavat a davat tu bezpodminecnou lasku, ktera je jen mezi matkou a ditetem. Vzit ji na vylet, rozesmat ji. Pomoct ji. Moc bych si to prala. Byla tak krehka a pritom se zdala silna. A to je to, na co si musim davat pozor i ja.