Krkonoše

zatmění měsíce 21/7/19

https://www.youtube.com/watch?v=_nWYiEq4wd0

zápisek z deníčku

občas někdo pije, přestože už by neměl, občas někdo mluví, přestože už mluvil až moc a občas někdo dělá obojí najednou.
jako třeba já. držela jsem v jedný ruce třetí gin s růžovou limonádou a v sobě jsem měla už lahev vína (na můj prázdnej žaludek to musela být opilost na tom nejvyšším levelu). v druhý ruce cigaretu a plnou pusu nových a nových vět, i když  já jsem měla být v tu chvíli ta, která jen sedí a naslouchá. už si ani nevzpomínám, o čem všem jsem mluvila, ale vím, že jsem do toho byla hrozně zapálená. stejně jako do přepínání songů, jako do sledování videa, který ještě nespatřilo světlo světa (a byla jsem jím a jeho myšlenkou fakt fascinovaná), jako do poslouchání songu, který přede mnou moc lidí neslyšelo a do atmosféry celého večera. do tancování na terase, do pozorování zatmění měsíce, do jeho nových a nových vět, které jsem předtím ještě neslyšela. do absurdnosti některých informací, které jsem si vždycky tak přála slyšet a teď jsem je slyšela a nedokázala je zpracovat. do pozorování spící nevinnosti. do těch velkých rtů a do tahání za vlasy.
byla jsem do toho tak ponořená, že jsem další den byla schopná zbořit všechno, co jsem se do tý doby snažila vybudovat, ač marně. najednou mi nic nedávalo smysl a zároveň najednou všechno svůj smysl mělo. a moje mysl byla přeplněná jako těch tisíc, spíš milion, x milionů hvězd, které jsem pozorovala v noci na nebi.
jenže už nejsem malá, abych si neuvědomovala, že tohle v sobě nemůžu nosit dál, protože to je nereálný. většinou chceme totiž to, co není tak jednoduchý mít. a baví nás o to bojovat, budovat to, rozvíjet to, ačkoliv je to vyčerpávající a kolikrát nekonečný. otázkou je, jestli všechny ty slova a věty můžu brát vážně nebo ne.
snažím se rozvíjet sama sebe a některý věci mě brzdí. v tomhle mě brzdí moje neschopnost zvládnout být opravdu sama a nevyžadovat přítomnost toho druhého nebo obecně přítomnost lidí a stále si zachovat pozitivní nadhled.
bojuju sama se sebou, se svým sebevědomím, se sebepřijetím. nechci s tím bojovat, ale jinak bych se zbláznila, kdybych některý věci nechala tak, jak jsou. přitom bych na tom mohla být úplně jinak, protože některým holkám by jenom takovejhle zážitek zvedl sebevědomí okamžitě, ale já mám všechno tak nějak obráceně. a nutí mě to teď překopat další a další věci, abych byla lepší. ne tak úplně pro druhý, ale sama pro sebe.

a jsem teď ve fázi, kdy bych chtěla hned další zatmění měsíce a udělala spoustu věcí jinak (a to mě štve) a žila přítomnym okamžikem co nejdýl by to šlo.
i když ta probdělá noc byla taky svym způsobem tak hezky nekonečná.

..jenže zatmění měsíce bývá tak často, jako my se vidíme.

Když lezu doma do sprchy, jsem zase sama. Ještě naposled to zkusím vybalancovat. Někdy stačí jen vědět, že je všechno vždycky tak, jak to má bejt a že mám svym způsobem vlastně všechno, co potřebuju.