Barcelona

 

27/8/2018 Španělsko
Je půl jedenáctý večer a já sedím celá zachumlaná v dece u stolu v našem barcelonskym bytě a snažím se do sebe nacpat aspoň banán. Matěj vaří v kuchyni večeři pro nás všechny a poslouchá u toho Radiohead. Celá mástnost je provoněná tymiánem, krevetama a chřestem. Kluci leží v postelích v hromadě novýho oblečení, který hraje všema barvama a balí brko z bio-trávy, kterou dneska koupili od místních. Teď hraje Amy Winehouse a já vzpomínám na moje včerejší zážitky a myšlenky.

- VÝCHOD SLUNCE

Poprvé v životě jsem viděla východ slunce. Možná ta moje fascinace byla z části ovlivněná tím, že jsem nebyla úplně střízlivá, ale myslím si, že i tak bych z toho byla unešená. Nicméně když se pomalu začínala měnit noc na den, tak jsme se z pláže vydali nad útes s výhledem na celý moře a pozorovali jsme, jak pomalu svítá a vychází slunce. Nic krásnějšího jsem asi nezažila. Měla jsem sama v sobě, v duši, takovej klid. Pohltilo mě absolutní štěstí. Poslouchala jsem uklidňující zvuky vln a zpěv ptáků, kteří nám sem tam přelítávali nad hlavami a mizeli někde v mracích. Bylo trochu oblačno, ale i přes šedý mraky bylo vidět úplně rudý slunce a to, jak se odlepuje od mořské hladiny barví oblou do červena. A do růžova. A do oranžova.
Nikdo z nás pěti, kteří jsme tam seděli vedle sebe a tohle pozorovali společně, neříkal vůbec nic. Slova nebyla potřeba.