Krkonoše

zatmění měsíce 21/7/19

https://www.youtube.com/watch?v=_nWYiEq4wd0

zápisek z deníčku

občas někdo pije, přestože už by neměl, občas někdo mluví, přestože už mluvil až moc a občas někdo dělá obojí najednou.
jako třeba já. držela jsem v jedný ruce třetí gin s růžovou limonádou a v sobě jsem měla už lahev vína (na můj prázdnej žaludek to musela být opilost na tom nejvyšším levelu). v druhý ruce cigaretu a plnou pusu nových a nových vět, i když  já jsem měla být v tu chvíli ta, která jen sedí a naslouchá. už si ani nevzpomínám, o čem všem jsem mluvila, ale vím, že jsem do toho byla hrozně zapálená. stejně jako do přepínání songů, jako do sledování videa, který ještě nespatřilo světlo světa (a byla jsem jím a jeho myšlenkou fakt fascinovaná), jako do poslouchání songu, který přede mnou moc lidí neslyšelo a do atmosféry celého večera. do tancování na terase, do pozorování zatmění měsíce, do jeho nových a nových vět, které jsem předtím ještě neslyšela. do absurdnosti některých informací, které jsem si vždycky tak přála slyšet a teď jsem je slyšela a nedokázala je zpracovat. do pozorování spící nevinnosti. do těch velkých rtů a do tahání za vlasy.
byla jsem do toho tak ponořená, že jsem další den byla schopná zbořit všechno, co jsem se do tý doby snažila vybudovat, ač marně. najednou mi nic nedávalo smysl a zároveň najednou všechno svůj smysl mělo. a moje mysl byla přeplněná jako těch tisíc, spíš milion, x milionů hvězd, které jsem pozorovala v noci na nebi.
jenže už nejsem malá, abych si neuvědomovala, že tohle v sobě nemůžu nosit dál, protože to je nereálný. většinou chceme totiž to, co není tak jednoduchý mít. a baví nás o to bojovat, budovat to, rozvíjet to, ačkoliv je to vyčerpávající a kolikrát nekonečný. otázkou je, jestli všechny ty slova a věty můžu brát vážně nebo ne.
snažím se rozvíjet sama sebe a některý věci mě brzdí. v tomhle mě brzdí moje neschopnost zvládnout být opravdu sama a nevyžadovat přítomnost toho druhého nebo obecně přítomnost lidí a stále si zachovat pozitivní nadhled.
bojuju sama se sebou, se svým sebevědomím, se sebepřijetím. nechci s tím bojovat, ale jinak bych se zbláznila, kdybych některý věci nechala tak, jak jsou. přitom bych na tom mohla být úplně jinak, protože některým holkám by jenom takovejhle zážitek zvedl sebevědomí okamžitě, ale já mám všechno tak nějak obráceně. a nutí mě to teď překopat další a další věci, abych byla lepší. ne tak úplně pro druhý, ale sama pro sebe.

a jsem teď ve fázi, kdy bych chtěla hned další zatmění měsíce a udělala spoustu věcí jinak (a to mě štve) a žila přítomnym okamžikem co nejdýl by to šlo.
i když ta probdělá noc byla taky svym způsobem tak hezky nekonečná.

..jenže zatmění měsíce bývá tak často, jako my se vidíme.

Když lezu doma do sprchy, jsem zase sama. Ještě naposled to zkusím vybalancovat. Někdy stačí jen vědět, že je všechno vždycky tak, jak to má bejt a že mám svym způsobem vlastně všechno, co potřebuju.

Vysočina

Sedím na dece uprostřed rozlehlé zahrady. Na záda mi dopadají ostré paprsky popoledního slunce. Poslouchám melodie kytary, která už je rozladěná jejím stářím. Do toho zpívají ptáci. Zahradu namísto plotu lemují stromy, záhonky s jahodami a rybízové keře. A stojí tu nádherný, ač polorozpadlý statek.
V noci jsme vypili láhev červeného vína, porozovali mihotající se plameny ohně a před spaním leželi na zádech a pozorovali hvězdy. Sem tam nějaká spadla, ale já si nikdy nestihla nic přát. Spali jsme ve starém altánku, přikrytí velkou, kostkovanou peřinou, která se teď vedlě mě vetrá při čerstvém, jemném větříku a slunci.
Ráno jsme chtěli dělat lívance s banány a oříškovým mlékem. Všechny jsme je připálili. Spíš spálili teda.
Občas prožívám intenzivní pocity vnitřního štěstí a klidu v duši, kdy ze mě všechno opadne a prožívám naplno kouzlo přítomného okamžiku. Neprožívám to často. Ale když ano, jako třeba teď, nechám se tímhle pocitem celá pohltit, celá se do něj zabalím a jen jsem. A chtěla bych, moc bych chtěla, aby mi vydržel napořád. Nebo abych si ho v soě nesla nafurt. A dokázala myslet na to, že tam někde je a že umím prožívat i takovýhle hezký emoce. Ale stejně jako se dokážu nechat unášet těmahle pozitivníma emocema, tak i těma negativníma či prázdnýma. Ještě v tom moc neumím chodit. Nevím ani, co bude odpoledne, natož zítra nebo za měsíc. Vím jenom, co je teď a tady. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější. Definice pokroku. Že dokážu být v přítomnosti.

snyslzyabstrakceatak

22.25
Nemohla jsem v noci spát a když se mi konečně podařilo usnout, tak se mi zdál sen. Od tý doby, co beru léky, tak se mi nezdál ani jeden. Teda, každou noc v určitý fázi spánku máme průměrně 6-10 snů, ale z různých důvodu si většinu nepamatujeme. A já miluju sny, i ty ošklivý. Vždycky mě fascinovalo, co dokáže moje hlava vymyslet a tak jsem si je zapisovala, doufala, že se naučim lucidní snění (nenaučila) a sepisovala jsem je tak, jak bych chtěla, aby je někdo zfilmoval.
Přestože jsem se vzbudila celá rozlámaná, měla jsem radost, že jsem si pamatovala každej detail snu a že byl vlastně ve výsledku hrozně hezkej. Sice to bylo nereálně reálný, ale to vůbec nevadí.
Poslední dobou toho prožívám tolik, ale nejsem o tom vůbec schopna mluvit, protože jsem si vědoma toho, že není moc lidí, co by pochopilo moje myšlenky nebo by je to bavilo poslouchat a nebo prostě zrovna nemám energii mluvit. A tak je to docela často. Takže jsem začala psát a malovat, cvičit a spát přes den, abych trochu regulovala počet myšlenek v mý hlavě. A taky hodně pláču. Vlastně skoro každej den. A nemyslim si, že je to špatně. Kolikrát to ze člověka vyplaví všechno špatný. Třeba dneska. Seděla jsem na skupinový terapii zabalená v dece, i když bylo třicet stupňů, protože mi to dává takovej pocit bezpečí. Pečlivě jsem naslouchala. A najednou jsem si při tom naslouchání uvědomila, že bojuju s některýma věcma víc, než ostatní, kteří o tom normálně mluví a já to nedokážu. A tak jsem začala hrozně plakat, přišla jsem si tak slabá, zraněná a naštvaná. Všichni byli ticho a čekali, až něco řeknu, ale já místo slov zvolila slzy. Pak jsem hodinu a půl ležela v trávě, koukala na nebe, stromy a poslouchala zpěv ptáků. A odpoledne jsem vytvořila úplně skvělej obraz. Dala jsem do něj všechno. Každou emoci, cit a myšlenku. Přišla jsem si potom úplně čistá.
Dřív se mi vůbec nelíbilo abstraktní umění a chodila jsem naštvaně po galerii. Teď mi to dává ten největší smysl. Jak je v každý barevný skrvně schovaná emoce. Baví mě ty obrazy nejen dělat, ale i zkoumat a přemýšlet nad tím, jak se zrovna daný umělec cítil a proč. Číst knížky, poslouchat hudbu, zajít si na film, do divadla je taky skvělý a obohacující, ale myslim si, že obraz je doslova umělcova nahota. A kde v dnešní době najdeme někoho, kdo nemá žádnou masku, za kterou se schovává?
A mně tolik baví ty masky strhávat. I u sebe. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. Že to moje každodenní vstávání v šest ráno, neschopnost pracovat, studovat a bavit se s lidma jako dřív, hodiny a hodiny přemýšlení, poznávání, stálo a stojí za to. A to mám schovaný moje růžový brýle někde v šuplíku. 

Mimochodem usnout přes den a zaspat všechno, co jsem chtěla udělat, je někdy fakt super. Jako kdybych si dala 10 espress na led.

květen

květen

paprsky ostrýho slunce
uklidňující zvuky přírody
rozkvetlý stromy
meduňkovej čaj ze zahrádky
bosý nohy

vnitřní neklid
a raněný duše
počítání času na cigarety
a počet slz

bez možnosti
odpouštění
a neschopnosti hnout se z místa
opouštění
sebe i tebe
pohledy do prázdna
vztek i touha
vysvětlování nevysvětlitelnýho

-víš, co by ted bylo správný, ale nechceš to
chceš to víc pochopit
ale nejde to
chceš hladit ve vlasech a koukat do očí
držet za ruku
a nenechat odejít

černobíle

emoční nestálost
a následný melancholický konce
probdělý noci
smutek
vztek
lítost
stesk
a takhle pořád dokola
krabička cigaret na den
tisíc barev na papíře
přeplněný řádky v deníku
prázdnej diář
voňavý peřiny, do kterých se choulíš
a schováváš
před světem
nedostatek slunce a kapky deště
momenty a vzpomínky
starý konce i nový začátky, který nejdřív chceš a pak už ne
osamělý duše
zlomený srdce na milion střípků
zvadlý růže
psaní dopisů, který nikdy nepošleš
opouštění a odpouštění
sám sobě
říkáš si "nevracej se už zpátky"
a stejně do toho kolotoče znovu dobrovolně nastupuješ
ptáš se sám sebe
a proč vlastně?

je zima

nemám ráda, když se budím několikrát za noc. někdy zimou, někdy potem, někdy sny. nerada brzy vstávám, protože za okny je ještě šero, jsou holé stromy a přes den svítí málo sluníčka. nutí mě to chodit všude pozdě, protože se mi nechce ven. utrácím spousty peněz za silnou kávu a za cigarety. málo čtu, málo se směju. nedělám si svačiny do školy a pak jsem vždycky donucena mým žaludkem jíst o hodině sušenky ze školního automatu. málo se oblékám a často jsem nemocná. chodím hodně na koncerty a výstavy, umění mi zlepšuje náladu. i když jak se to vezme, na koncertě mýho nejoblíbenějšího zpěváka mi tekly slzy po tváři a měla jsem pocit, že se mi rozpadlo srdce na milion kousků.
přestala jsem si psát deník a posílat dopisy a pohledy z cest. fotím na černobílý filmy. přestala jsem dobíhat metro. naučila jsem se si dávat dlouhý bublinkový koupele, vždycky tak třikrát vypustím a napustím vodu, dokud se mi nazačnou dělat mráčky na rukou.
ostříhala jsem si vlasy, jakože novej začátek. nezafungovalo to. jediný, co následovalo byly vlasy konstantně stažený v culíku. tak třeba dostanu příště lepší nápad. letěla jsem čtyřikrát letadlem. pokaždý jsem si pustila "let it happen" od tame impala a cítila se jako ve filmu. uklidňuje mě koukat se na mraky. a vlastně i na hvězdy, ale ty v Praze moc nejsou. 
opustila jsem lidi, kteří mi dávali lásku, ale já ji neuměla přijmout. a pak mě opustili lidi, u kterých to bylo přesně naopak. asi karma fakt funguje.
naučila jsem se usínat a probouzet sama, už nehledám ničí ruku vedle sebe a nevoním si k peřinám s přiblbym úsměvem na tváři.
každej den polykám prášky, kvůli kterým mi nechutná jídlo jako dřív a uzavírám se ještě víc do svýho prázdnýho já.
a nechci nikomu dovolit, aby mě zachránil, protože to musim udělat jen já sama. a tak se snažim každej den rozpoznat, který myšlenky by bylo správný mít v hlavě a který ne. jenže moje rozhodnutí se mění několikrát za den. 
bolí mě, když vidím, že je kvůli mě někdo smutnej. ale tak to v životě chodí. to hezký vždycky jednou přijde. nebo ne? já vlastně nevim. ale myslim si, že by mělo.
jediný upřímný "miluju tě" dokážu přijmou jenom od mojí babičky. a tolik mi chybí ty její koláče! a zahrada s bazénem. a její vyprávění, u kterýho mě vždycky drží za ruku.
chybí mi mořský vlny a písečný pláže. východy slunce. volný puntíkatý šaty. jíst meloun a u toho procházet Prahou. a jezdit vlakem. a v něm kouřit cigarety na tajno s kamarádama na záchodě. vlastně mi chybí i aperol, kterej jsem vždycky nesnášela. chybí mi řídit tátovo auto, i když nemám řidičák. běhat nahá po zahradě. vařit nahá, protože je moc horko. vařit letní jídla. poslouchat životní příběhy opilých lidí po posledním koncertě na festivalu. chodit bosa v lese. spát pod širákem.
..