Sedím na dece uprostřed rozlehlé zahrady. Na záda mi dopadají ostré paprsky popoledního slunce. Poslouchám melodie kytary, která už je rozladěná jejím stářím. Do toho zpívají ptáci. Zahradu namísto plotu lemují stromy, záhonky s jahodami a rybízové keře. A stojí tu nádherný, ač polorozpadlý statek.
V noci jsme vypili láhev červeného vína, porozovali mihotající se plameny ohně a před spaním leželi na zádech a pozorovali hvězdy. Sem tam nějaká spadla, ale já si nikdy nestihla nic přát. Spali jsme ve starém altánku, přikrytí velkou, kostkovanou peřinou, která se teď vedlě mě vetrá při čerstvém, jemném větříku a slunci.
Ráno jsme chtěli dělat lívance s banány a oříškovým mlékem. Všechny jsme je připálili. Spíš spálili teda.
Občas prožívám intenzivní pocity vnitřního štěstí a klidu v duši, kdy ze mě všechno opadne a prožívám naplno kouzlo přítomného okamžiku. Neprožívám to často. Ale když ano, jako třeba teď, nechám se tímhle pocitem celá pohltit, celá se do něj zabalím a jen jsem. A chtěla bych, moc bych chtěla, aby mi vydržel napořád. Nebo abych si ho v soě nesla nafurt. A dokázala myslet na to, že tam někde je a že umím prožívat i takovýhle hezký emoce. Ale stejně jako se dokážu nechat unášet těmahle pozitivníma emocema, tak i těma negativníma či prázdnýma. Ještě v tom moc neumím chodit. Nevím ani, co bude odpoledne, natož zítra nebo za měsíc. Vím jenom, co je teď a tady. A to je pro mě momentálně to nejdůležitější. Definice pokroku. Že dokážu být v přítomnosti.
22.25
Nemohla jsem v noci spát a když se mi konečně podařilo usnout, tak se mi zdál sen. Od tý doby, co beru léky, tak se mi nezdál ani jeden. Teda, každou noc v určitý fázi spánku máme průměrně 6-10 snů, ale z různých důvodu si většinu nepamatujeme. A já miluju sny, i ty ošklivý. Vždycky mě fascinovalo, co dokáže moje hlava vymyslet a tak jsem si je zapisovala, doufala, že se naučim lucidní snění (nenaučila) a sepisovala jsem je tak, jak bych chtěla, aby je někdo zfilmoval.
Přestože jsem se vzbudila celá rozlámaná, měla jsem radost, že jsem si pamatovala každej detail snu a že byl vlastně ve výsledku hrozně hezkej. Sice to bylo nereálně reálný, ale to vůbec nevadí.
Poslední dobou toho prožívám tolik, ale nejsem o tom vůbec schopna mluvit, protože jsem si vědoma toho, že není moc lidí, co by pochopilo moje myšlenky nebo by je to bavilo poslouchat a nebo prostě zrovna nemám energii mluvit. A tak je to docela často. Takže jsem začala psát a malovat, cvičit a spát přes den, abych trochu regulovala počet myšlenek v mý hlavě. A taky hodně pláču. Vlastně skoro každej den. A nemyslim si, že je to špatně. Kolikrát to ze člověka vyplaví všechno špatný. Třeba dneska. Seděla jsem na skupinový terapii zabalená v dece, i když bylo třicet stupňů, protože mi to dává takovej pocit bezpečí. Pečlivě jsem naslouchala. A najednou jsem si při tom naslouchání uvědomila, že bojuju s některýma věcma víc, než ostatní, kteří o tom normálně mluví a já to nedokážu. A tak jsem začala hrozně plakat, přišla jsem si tak slabá, zraněná a naštvaná. Všichni byli ticho a čekali, až něco řeknu, ale já místo slov zvolila slzy. Pak jsem hodinu a půl ležela v trávě, koukala na nebe, stromy a poslouchala zpěv ptáků. A odpoledne jsem vytvořila úplně skvělej obraz. Dala jsem do něj všechno. Každou emoci, cit a myšlenku. Přišla jsem si potom úplně čistá.
Dřív se mi vůbec nelíbilo abstraktní umění a chodila jsem naštvaně po galerii. Teď mi to dává ten největší smysl. Jak je v každý barevný skrvně schovaná emoce. Baví mě ty obrazy nejen dělat, ale i zkoumat a přemýšlet nad tím, jak se zrovna daný umělec cítil a proč. Číst knížky, poslouchat hudbu, zajít si na film, do divadla je taky skvělý a obohacující, ale myslim si, že obraz je doslova umělcova nahota. A kde v dnešní době najdeme někoho, kdo nemá žádnou masku, za kterou se schovává?
A mně tolik baví ty masky strhávat. I u sebe. A jsem na sebe pyšná, že jsem to dokázala. Že to moje každodenní vstávání v šest ráno, neschopnost pracovat, studovat a bavit se s lidma jako dřív, hodiny a hodiny přemýšlení, poznávání, stálo a stojí za to. A to mám schovaný moje růžový brýle někde v šuplíku.
Mimochodem usnout přes den a zaspat všechno, co jsem chtěla udělat, je někdy fakt super. Jako kdybych si dala 10 espress na led.
